reality, but baby don't cry

Procházka ve snu

26. června 2014 v 22:22 | Wendy Flowers
Nikdy by mě nenapadlo, že toto místo bude nepřímým svědkem toho nejúžanějšího dne. Nikdy by mě nenapadlo, že toto místo bude zpovědnicí pro splněný sen. A nikdy by mě nenapadlo, že právě sem budu psát jedny z nejdůležitějších okamžiků svého dosavadního života. Vždycky jsem snila a sním dál, ale teprve minulé úterý mi došlo, že zázraky se dějí, a že sny se plní. A že pokud o něčem sníte a intenzivně si to přejete, nakonec se to splní - dříve, či později. To už je let, co jsme si slibovaly, že na ně půjdeme. Že na ty naše zlaté kluky jednou půjdeme.

Když jsem tu minulý rok psala o zážitku z koncertu Marsů na Rock for People, a pak i o strhující a nepřekonatelné atmosféře v Roxy na Bulletech, nenapadlo by mě, že o rok později přijede kapela, o níž jsem si pouze snila, že by se tu mohla ukázat. A celé mé představy o dokonalém vystoupení, dokonalé atmosféře a dokonalé komunikaci s publikem se zbořily a mě zůstaly oči pro pláč. Byla jsem neobyčejně překvapená, dojatá, ale hlavně šťastná. Článek odkládám už asi týden, protože i když už je to relativně dost dlouho na to, psát nějakou reportáž - spíš se o ni snažit, tak ty emoce, štěstí a radost je tu stále, a já i když se budu snažit mírnit sama sebe co jen to půjde a nepsat jako poblázněný marnivec, tak to nakonec dopadne, že i když už na to nemám moc nárok a měla bych myslet dospěle, bude toto znít jako hloupý pubertální výlev, který nakonec svědčí o mé nevyzrálosti, ale skrývá v sobě všechenu lásku, kterou pro A7x v srdci mám.

Před lety jsem se do Avenged Sevenfold zamilovala, ať to zní jakkoli bláznivě, je to zkrátka tak. Bylo to díky mému bro, aka Adee, aka ten trol co se mnou chodí na festivaly. Poslala mi je a mě se tehdy ten styl, který hrají příliš nezdál, byla jsem zvyklá na úplně jinou hudbu, která byla v ostrém kontrastu s Mattovým chřestýšem v krku. A pak přišla Afterlife (která je má zlomová píseň), Dear God, ALPOH a další, a já věděla, že od té bandy kluků můžu čekat velké věci a že je naprosto zbožňuju. A přes ten čas, kdy je stále poslouchám, pak třeba nějakou dobu vůbec ne, jsem se dopracovala k šíleně silnému citovému poutu, které jakoby se zpečetilo tím krásným úterkem. Viděla jsem je poprvé a vážně věřím, že se tu po takové akci znovu ukáží, a věřím, že brzy.



Do posledních pár týdnů jsem nevěděla, jestli skutečně pojedeme a do posledního dne, jak pojedeme. Vlastně bych se divila, kdyby tohle byla jedna z takových těch promyšlenkých akcí, které si lidi vysní a ujasní si každičký krůček na své cestě. Je to jistě pohodlnější způsob, protože nemusíte řešit milion věcí kolem, ale to bychom prostě nemohly být my a naše vyhlášené akce na poslední chvíli. Já ( a to přesně 6.12. 2013 ) když jsme se dozvěděla, že Sevenfoldi budou v Praze, tak má bezprostřední reakce plná nadšení byla: "DĚLÁŠ SI SRANDU VIĎ! PRÁVĚ SE NÁM SPLNIL SEN!" A pak jsem zjistila, že to nebude tak jednoduché, a že vůbec není jisté, zda-li budeme moci jet. Nakonec to dopadlo tak, že se stalo to nejlepší v mém životě, a když jsem se z nějakého nepochopitelného důvodu podívala do historie zpráv a viděla to, co ze mě tehdy vypadlo, měla jsem slzy na krajíčku.

Ani už přesně nevím, jak jsem přežila to dlouhé odpoledne, kdy jsem se začala připravovat až na poslední chvíli, těsně před odjezdem. Co si ovšem pamatuji naprosto dokonale, je ten pocit, se kterým jsem vstupovala do auta, do poslední chvíle jsem tomu totiž nemohla uvěřit. Absolutně jsem nemohla uvěřit, že je uvidím. Nebo jinak - vůbec jsem tomu nevěřila. Do Prahy jsme dojeli něco málo před čtvrtou hodinou, táta nás vyklopil u výstaviště a já i s mom, která je mým stálým společníkem už nějaké tři roky, jsme šly vyhlížet bra. A pak, v kompletní sestavě, jsme šly společně projít bránami a přes ostrahu a pomalu se rozkoukávaly v areálu.

Více v celém článku.

Bullet For My Valentine aka *tears are falling*

28. února 2014 v 21:32 | Wendy Flowers


Valentýni dva dny po Valentýnu. Welšská skupina Bullet For My Valentine zahrála v České Republice již podruhé, tentokrát však na vlastním koncertě. Je nejspíš docela nepochopitelné, proč tenhle článek přidávám až teď, no, řekněme to takhle, mám toho ve škole dost, celkově toho mám dost, psala jsem už o hokeji, což mě emocitvně vysílilo a jsem líná. Co bych tady někomu lhala? Ale povím Vám, že kdybych měla určit nejlepší akci, na které jsem zatím byla, s jistotou bych ukázala na tohle datum v kalendáři. Myslím, že jsem do toho šla s úplně jiným očekáváním, snad možná i s obavami, které jak Bulleti, tak hlavně ti lidé tam, naprosto rozbourali. Atmosféra byla neskutečná, za to děkuji každému, kdo tam byl.

Popravdě co mi vážně vadilo, byli pivaři. To bylo ale asi tak to jediné. Pak mě zrovna dvakrát neohromila první z předkapel, japonští Coldrain. Nejen to, že zvuk byl naprosto v.. kytkách, ale ani ty písničky mě příliš neoslovily. Neznala jsem ani tu druhou skupinu, německé Callejon, kteří mě neskutečně vytáčeli s jejich mixákem, který pouštěl ty pitomé blikačky. V ten moment jsem poprvé a naposled pocítila takovou lehkou mdlobu. Já neříkám, že ty kapely hrají špatně, jen mi to prostě nic neříkalo a upřímně, ti němci byli taková směska Rammsteinů s BFMV. No a čekání na hvězdičky bylo dlouhé, tak jak to bývá. Při přestávkách mezi jednotlivými kapelami hráli So Far Away. Když jsem si uvědomila, že ji hrají, říkala jsem si "do háje, do háje.." a bylo mi tak jako, já nevím, byla jsem naměkko, protože prostě moje láska SFA :').

Rock for People

6. července 2013 v 22:39
Už od samotné středy se snažím sama sebe dokopat k tomu, abych vzpomínky, které mi z úterý zatím ještě dlí v hlavě, sepsala. Nerada bych na něco důležitého zapomněla, ale na druhou stranu se uklidňuji faktem, že to po takovém dni snad ani nejde. :)

Protože předpokládám, že to nebude číst moc lidí / jesti n ě k d o / tak napíšu úplně vše, celý druhý červenec. On je vůbec blog strašně skvělá věc, vím to, protože ho již kolik let / pravda, ne zrovna intenzivně/ používám a neznám lepší místo, kam bych si své pocity mohla vložit a po letech se k nim vrátit.


Začnu-li samotným těšením na ten den, tak to probíhalo strašně komplikovaně. Když už mamá pod nátlakem "Jestli tam nepojedeme, tak toho budeme hodně litovat!" rezignovala, tak jsem se snažila za každou cenu přesvědčit kamarádku, jaby jela, protože jsme spolu byly i na PCF, a protože jsem si ten den bez ní nedokázala představit. Přece jen, bez nich bychom se neznaly. :) Dokopat ji k tomu byla více než jen povinnost. Nutno říct, že se jí tam moc nechtělo, ale ne nadarmo mi říkají manipulátor. :D

Za červen se stačilo odehrát tolik událostí, že jsem zkrátka do poslední chvíle vůbec nevěděla, pojedu-li tam vůbec. Ono to, že lístky budeme kupovat na místě, byla věc jistá již předem, je to skvělá věc, protože nikdy nevíte, co se může stát. Já vím, přemlouvat někoho aby jel, přičemž sama nebýt rozhodnuta, věřte, že v té situaci nebyla jiná možnost a že jsem tak nějak v nitru věděla, že tam pojedeme.

Onen verdikt jsme doma oddalovaly a oddalovaly až jsme se jednoduše rozhodly v pondělí a to cirka v deset hodin večer. A jetel byl tak hodný, že čekal co a jak a stále CHTĚL JET! Ale rozhodnout se v deset večer není taky nic světového, protože hledat rychle spojení, v kolik vlak jede, kde a v kolik se přestupuje, jediná výhoda byla, že Jetel / jo, ta má kamarádka :D taky má sestra a děda můj / bydlí poblíž, protože bez ní bych si to vůbec nedokázala představit.

Takže jsem pochopitelně pod tíhou té radosti nemohla usnout, a podařilo se mi to až kolem dvanácté. Ráno jsme vstávaly / abych doplnila, jsem z jihu /, abychom dopravily malého bratra k babičce a zároveň stihly vlak, tedy v půl sedmé, já byla vzhůru od pěti, protože jsem prostě za Boha nemohla spát. To jsem já, má šílená hlava, která se zaměstnávala teoriemi o tom, jaké to bude - a to se nakonec na mě podepsalo.

Cesta vlakem / ne, že bych byla jejím příznivcem, ale lepší než autobus jistě / probíhala na můj vkus až přes příliš pomalu. A to jsem já, ustavičně si na něco stěžuji a to pak nosí své plody. Poměrně nový vlak v Praze vystřídal nějaký podivně vyhlížející, a na mé parametry asi až moc luxusní rychlík / okay, bála jsem se, že se to každou chvílí rozpadne /. Bylo tam plno lidí, kteří měli stejnou cestu a očividně z toho kupé byli k uvytržení, jako já.

Z mého vlakového pocitáře : Pralo na mě slunce a naproti mně seděla holka s krosnou a košem / jako vážně košem / plným jídla. Jedla a pila jakési rosolovité pití s Aloe. Okna byla tak šedá, že jsem neměla nic lepšího na práci, než sledovat to podivné pití, jak se v tom ty malé kousky vrtí a plutí do neznáma. Ona četla knihu o dinosaurech / !!!!! /, měla brýle, ale slunce svítilo na mě! ne na ni. Navíc od chvíle, kdy jsem jí n e c h t ě n ě pošlapala nohu, mě skrz ty brýle sledovala. Seděla jsem tam jako poslušný školák, a už jsem si nepřála nic, než být už v Hradci a vidět konečně dědu /Jetela, Etc. Etc. /

I love it to Mars and back

23. června 2013 v 8:58

PRAGUE CITY FESTIVAL. Dnes jsou to dva roky. Je to šílené, protože jsem tam do poslední chvíle chtěla jen z jednoho důvodu / O:) / Dnes si ten večer vybavuji stále stejně, jen o něco matněji / ano, čas se na mé paměti již podepsal / taky si vybavuji jeden článek, který jsem psala o pár dní později a jak mi šíleně hučelo v uších ještě asi měsíc poté. Jak mě z té mačkanici a vlastně celkově tam šíleně braly záda :D A vše to bylo šílené a dokonalé. A stále mám ten krásný bílý náramek se stříbrným písmem / stále se mi moc líbí :D /

A tak a tak, nostalgie.

 
 

Reklama