Červen 2014

Procházka ve snu

26. června 2014 v 22:22 | Wendy Flowers |  reality, but baby don't cry
Nikdy by mě nenapadlo, že toto místo bude nepřímým svědkem toho nejúžanějšího dne. Nikdy by mě nenapadlo, že toto místo bude zpovědnicí pro splněný sen. A nikdy by mě nenapadlo, že právě sem budu psát jedny z nejdůležitějších okamžiků svého dosavadního života. Vždycky jsem snila a sním dál, ale teprve minulé úterý mi došlo, že zázraky se dějí, a že sny se plní. A že pokud o něčem sníte a intenzivně si to přejete, nakonec se to splní - dříve, či později. To už je let, co jsme si slibovaly, že na ně půjdeme. Že na ty naše zlaté kluky jednou půjdeme.

Když jsem tu minulý rok psala o zážitku z koncertu Marsů na Rock for People, a pak i o strhující a nepřekonatelné atmosféře v Roxy na Bulletech, nenapadlo by mě, že o rok později přijede kapela, o níž jsem si pouze snila, že by se tu mohla ukázat. A celé mé představy o dokonalém vystoupení, dokonalé atmosféře a dokonalé komunikaci s publikem se zbořily a mě zůstaly oči pro pláč. Byla jsem neobyčejně překvapená, dojatá, ale hlavně šťastná. Článek odkládám už asi týden, protože i když už je to relativně dost dlouho na to, psát nějakou reportáž - spíš se o ni snažit, tak ty emoce, štěstí a radost je tu stále, a já i když se budu snažit mírnit sama sebe co jen to půjde a nepsat jako poblázněný marnivec, tak to nakonec dopadne, že i když už na to nemám moc nárok a měla bych myslet dospěle, bude toto znít jako hloupý pubertální výlev, který nakonec svědčí o mé nevyzrálosti, ale skrývá v sobě všechenu lásku, kterou pro A7x v srdci mám.

Před lety jsem se do Avenged Sevenfold zamilovala, ať to zní jakkoli bláznivě, je to zkrátka tak. Bylo to díky mému bro, aka Adee, aka ten trol co se mnou chodí na festivaly. Poslala mi je a mě se tehdy ten styl, který hrají příliš nezdál, byla jsem zvyklá na úplně jinou hudbu, která byla v ostrém kontrastu s Mattovým chřestýšem v krku. A pak přišla Afterlife (která je má zlomová píseň), Dear God, ALPOH a další, a já věděla, že od té bandy kluků můžu čekat velké věci a že je naprosto zbožňuju. A přes ten čas, kdy je stále poslouchám, pak třeba nějakou dobu vůbec ne, jsem se dopracovala k šíleně silnému citovému poutu, které jakoby se zpečetilo tím krásným úterkem. Viděla jsem je poprvé a vážně věřím, že se tu po takové akci znovu ukáží, a věřím, že brzy.



Do posledních pár týdnů jsem nevěděla, jestli skutečně pojedeme a do posledního dne, jak pojedeme. Vlastně bych se divila, kdyby tohle byla jedna z takových těch promyšlenkých akcí, které si lidi vysní a ujasní si každičký krůček na své cestě. Je to jistě pohodlnější způsob, protože nemusíte řešit milion věcí kolem, ale to bychom prostě nemohly být my a naše vyhlášené akce na poslední chvíli. Já ( a to přesně 6.12. 2013 ) když jsme se dozvěděla, že Sevenfoldi budou v Praze, tak má bezprostřední reakce plná nadšení byla: "DĚLÁŠ SI SRANDU VIĎ! PRÁVĚ SE NÁM SPLNIL SEN!" A pak jsem zjistila, že to nebude tak jednoduché, a že vůbec není jisté, zda-li budeme moci jet. Nakonec to dopadlo tak, že se stalo to nejlepší v mém životě, a když jsem se z nějakého nepochopitelného důvodu podívala do historie zpráv a viděla to, co ze mě tehdy vypadlo, měla jsem slzy na krajíčku.

Ani už přesně nevím, jak jsem přežila to dlouhé odpoledne, kdy jsem se začala připravovat až na poslední chvíli, těsně před odjezdem. Co si ovšem pamatuji naprosto dokonale, je ten pocit, se kterým jsem vstupovala do auta, do poslední chvíle jsem tomu totiž nemohla uvěřit. Absolutně jsem nemohla uvěřit, že je uvidím. Nebo jinak - vůbec jsem tomu nevěřila. Do Prahy jsme dojeli něco málo před čtvrtou hodinou, táta nás vyklopil u výstaviště a já i s mom, která je mým stálým společníkem už nějaké tři roky, jsme šly vyhlížet bra. A pak, v kompletní sestavě, jsme šly společně projít bránami a přes ostrahu a pomalu se rozkoukávaly v areálu.

Více v celém článku.

nahažmilionfotek

10. června 2014 v 19:36 kytičkový deníček.
Zase jsem tu po takové době, kdy se na sebe vše nakupilo a já budu docela jistě matlat jednu věc přes druhou, anebo nebudu, protože budu zcela výjimečně nevýřečná. Předešlý článek jsem ani neměla v plánu psát, nebo jinak, neměla jsem v plánu psát během předešlých tří čtyř týdnů vůbec nic, protože jsem byla lehce vyčerpaná, ale to téma týdne bylo docela příhodné, příhodné pro mou nostalgizující povahu. Teď už jsou ty tři náročně náročné týdny za mnou a vyhlídky na "měsíc" ( čtěte: cca týden) plný nahánění známek jsou fakt.. slibné.

Tento článek, abych vás hned v úvodu ubezpečila, bude článek typu: nahažmilionfotek. Bude to lepší cesta k tomu, vyplodit ze sebe něco o tom, co jsem dělala a protože jsem byla na praxi v zoo a pak mimo republiku, bude to ve formě fotek skutečně mnohem jednodušší. A dlouhé články dnes už nikdo nečte. A proč jsem se vlastně rozhodla napsat článek dnes? Protože dnes je den výjimečný den. Mikina co vidíte pod tímto textem je výjimečná. Přesně před třemi lety jsem ji obdržela od kurýra a dnes spolu slavíme, slavíme na příští týden. A taky slavím s tímto blogem - už je mu více jak rok, a to je pěkné. Řeknete si úplně obyčejná mikina, ale kdybych mohla trochu dělat reklamu Shirtinatoru, tak se zapřísáhnu, že nic tak kvalitního za ty peníze neseženete. Navíc si design vymazlíte sami a to je prostě bomba! ( Říkala jsem že nebudu moc žvanit? - Jo říkala.. ) Ten text je samo sebou trošku ošlý dobou a taky tím, že tu mikinu tahám prakticky celý rok - fakt celý.

Pro pořádek, v zoo jsem byla dva týdny na praxi. Praxe v zoo mi toho moc dala a strašně moc sil vzala. :D Jeden týden byla zima a fičel vítr, pršelo. Druhý týden naopak strašná vedra. Takže jako - okay. Ale to nevadí, protože když jsem byla maličká, přála jsem si být ošetřovatelkou a pracovat v zoo, takže se mi to svým způsobem i vyplnilo, a musím říct, že je to fantastický pocit, když si splníte dětský sen! Nejdříve jsem se na ty dva náročné týdny dívala příliš, příliš.. Nemůžu přijít na to správné slovo, zkrátka teď po čase vše vidím realisticky. Tak, jak to bylo, vím, co mi to dalo, ukázalo mi to, jak to chodí. Když si tedy nakonec připomenu vše, co jsem prožila a čím jsem si prošla, byla to paráda, být mezi zvířátky. Dostala jsem příležitost nahlédnout na celý ten svět za plotem jinak. Pochopila jsem celou infrastrukturu takové zoo a stala se její součástí. A to je pěkné, fakt moc pěkné. :) A další týden jsem byla pryč.