byli jsme děti ráje

18. května 2014 v 15:42 |  když se nad tím tak zamyslím,
Když mi bylo pět, všechno bylo lepší. Člověk si tehdy neuvědomoval, jak moc tento svět špatný je a svět snad nebyl tehdy tak špatné místo, jako je dnes. Neměli jsme všechno, co je dnes, ale nic nám nechybělo.


Milovali jsme pohádky, které dnes dokáže sledovat se stejným nadšením a vlnou nostalgie jen málokdo. Sledovali jsme pokémony, znali jména každého z nich a měnili si mezi sebou kartičky. Dříve jsme komunikovali bezprostředně a automaticky, nikdo nechtěl být sám. Hráli jsme si na ulicích, do tmy běhali po venku, stavěli domečky pro nebohá zvířátka, vážili jsme si přátelství. Power rangers byli naši hrdinové, naše plastové telefony byli komunikátory a my se měnili ve špiony. Byli jsme policisté a zloději, princezny a draci, zlé čarodějky míchající čarovné lektvary. Vařili jsme z vody, písku a kytiček, byli jsme vyhlášení šéfkuchyři a naše Šušu nebyla pouhá panenka. A když jsme zrovna neměli naši Šušu po ruce, schytala to nejbližší kočka v okolí. Malé růžové věcičky a hadříčky pro panenky Barbie okupovaly celý prostor našeho domu. Byli jsme celí pryč, když jme poprvé viděli Titanic nebo Hříšný tanec. Zbožňovali jsme Pomádu. Stavěli jsme si bunkry ze židlí a stolů. Pletli jsme věnečky z pampelišek a hrály si na víly. Ve školce jsme koukali na Kouzelnou školku a čekali, co skvělého zase Michal vymyslí se svou lepící páskou. Poslouchali jsme Lunetic, Kabáty a Lucku Vondráčkovou. Hráli jsme Vadí nevadí, skládali nebe peklo ráj.

Fotky se pořizovaly na první pokus, neexistovalo, že by šla fotky smazat a vyfotit znovu. Nosili jsme punčocháče a bačkůrky. Na vesnicích nebývala dětská hřiště, pouze pár houpaček na kterých se vystřídalo na dvacet dětí. Hráli jsme šipkovanou a dávali si hloupé úkoly, kterým jsme se smáli. Zvonili jsme na zvonky a utíkali. Věřili jsme na strašidla, bubáky a klekánice. Brzy ráno jsme vstávali, abychom chytili další díl našich seriálů, jako byl Bax Bunny, Tom a Jerry nebo Teletubies. Museli jsme sedět u stolu, dokud jsme nesnědli jídlo do posledního sousta a nesměli jsem ven, dokud náš pokoj nebyl dokonale uklyzen. Měli jsme domečky z textilie, do kterých se vždy naházel nepořádek a pokoj byl rázem uklizen. Líčidla byla v podobě srdíčka s vysunovacími šuplíčky.

Když jsme dozráli do vyššího věku, dostali jsme walkmany a v nich nám hráli písničky od chorvatské Karmy nebo ruských Tatu. V televizi jsme s prarodiči sledovali zábavné pořady s Petrem Novotným nebo Karlem Šípem. Byli jsme kritici a vybírali si své favority v soutěžích, jako bylo Do-re-mi s princeznou Eufrozínou. Pořady jsme si nahrávali na VHSky a vždy se na ně koukali tak dlouho, dokud jsem je úplně neodstavili. Měli jsme multifunkční pastelky, které byly složené z maličkých kousíčků a ty se vyměňovaly dle potřeby. Tikťaky byly naše prášky, cola naše káva a jiné minerálky byly alkoholické nápoje, "kouřili" jsme solené tyčinky a ani ve snu by nás nenapadlo, že bychom mohli kouřit skutečně. Největší vzrůšo bylo pustit si Spice World, který byl od 15 let. Dívali jsme se na Věřte Nevěřte a vždy, když něco děsivého byla pravda, nemohli jsme nad tím přestat přemýšlet a bát se. Babičkám jsme padali do náručí na začátku prázdnin a vždy tu náruč opouštěli až posledních pár dní před začátkem školky, nebo školy. Lezli jsme na balíky a po stromech. Žvýkali jsme dědovi voskové plástve s medem. Byly to nezapomenutelné časy.

Neměli jsem dotykové telefony, dokonce jsme neměli žádné telefony a přes to jsme se dokázali spojit, a snad i lehčeji, než dnes. Neměli jsme takové hračky, možnosti jaké mají dnešní děti, ale měli jsme srdce. Když nad tím tak přemýšlím, je mi z toho smutno, smutno z toho, že je to pryč. V tomto článku není úplně vše, co jsem chtěla napsat, ale většina ano. Pokud si na něco ještě vzpomenete, prosím, napište mi to, já tak ráda vzpomínám na staré časy. Děkuji :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jajaaela jajaaela | E-mail | Web | 18. května 2014 v 16:19 | Reagovat

krásne si to napísala a bolo to zaujmavé.

2 Sarinka Sarinka | Web | 18. května 2014 v 17:53 | Reagovat

Krásny článok :)

3 Terrie. Terrie. | Web | 19. května 2014 v 18:33 | Reagovat

Jééé, ty dva ze mlejna jsem vždycky zbožňovala :3
Ach, Šťouchu, ty jsi asi dítě devadesátých let, ne? :) :D Tak krásně jsi to shrnul a je fakt, že i přesto by člověk dokázal vzpomenout na tolik věcí :) jen ... mě zase zrovna nic extra nenapadá :D Fakt krásně sepsané :)
A máš pravdu. Místo dotykových telefonů jsme měli srdce. Je škoda, že tolik podléháme vymoženostem, které nám sice usnadňují život, ale za určitou cenu ... ale ono se lehce mluví, realita už je horší - sama si už dneska život bez mobilů atd představit nedovedu.

4 Emm Emm | Web | 28. června 2014 v 1:06 | Reagovat

Tak to jsi napsala moc pěkně! :) A je to naprostá pravda, časy se tak strašně moc mění a ty mladší generace... no, škoda mluvit.. Docela mám obavu z toho, jak to bude pokračovat.

5 Mad Mad | 7. října 2015 v 15:08 | Reagovat

Už jenom české pohádky dokazují jak se doba změnila.
Mám o sedm let mladší sestru, je strašné okolik toho přišla. Zatím co ona si hrála v 5 na tabletu, já v jejím věku kradla jablka a hrušky ze sousedovi zahrady.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama