Květen 2014

byli jsme děti ráje

18. května 2014 v 15:42 když se nad tím tak zamyslím,
Když mi bylo pět, všechno bylo lepší. Člověk si tehdy neuvědomoval, jak moc tento svět špatný je a svět snad nebyl tehdy tak špatné místo, jako je dnes. Neměli jsme všechno, co je dnes, ale nic nám nechybělo.


Milovali jsme pohádky, které dnes dokáže sledovat se stejným nadšením a vlnou nostalgie jen málokdo. Sledovali jsme pokémony, znali jména každého z nich a měnili si mezi sebou kartičky. Dříve jsme komunikovali bezprostředně a automaticky, nikdo nechtěl být sám. Hráli jsme si na ulicích, do tmy běhali po venku, stavěli domečky pro nebohá zvířátka, vážili jsme si přátelství. Power rangers byli naši hrdinové, naše plastové telefony byli komunikátory a my se měnili ve špiony. Byli jsme policisté a zloději, princezny a draci, zlé čarodějky míchající čarovné lektvary. Vařili jsme z vody, písku a kytiček, byli jsme vyhlášení šéfkuchyři a naše Šušu nebyla pouhá panenka. A když jsme zrovna neměli naši Šušu po ruce, schytala to nejbližší kočka v okolí. Malé růžové věcičky a hadříčky pro panenky Barbie okupovaly celý prostor našeho domu. Byli jsme celí pryč, když jme poprvé viděli Titanic nebo Hříšný tanec. Zbožňovali jsme Pomádu. Stavěli jsme si bunkry ze židlí a stolů. Pletli jsme věnečky z pampelišek a hrály si na víly. Ve školce jsme koukali na Kouzelnou školku a čekali, co skvělého zase Michal vymyslí se svou lepící páskou. Poslouchali jsme Lunetic, Kabáty a Lucku Vondráčkovou. Hráli jsme Vadí nevadí, skládali nebe peklo ráj.

Fotky se pořizovaly na první pokus, neexistovalo, že by šla fotky smazat a vyfotit znovu. Nosili jsme punčocháče a bačkůrky. Na vesnicích nebývala dětská hřiště, pouze pár houpaček na kterých se vystřídalo na dvacet dětí. Hráli jsme šipkovanou a dávali si hloupé úkoly, kterým jsme se smáli. Zvonili jsme na zvonky a utíkali. Věřili jsme na strašidla, bubáky a klekánice. Brzy ráno jsme vstávali, abychom chytili další díl našich seriálů, jako byl Bax Bunny, Tom a Jerry nebo Teletubies. Museli jsme sedět u stolu, dokud jsme nesnědli jídlo do posledního sousta a nesměli jsem ven, dokud náš pokoj nebyl dokonale uklyzen. Měli jsme domečky z textilie, do kterých se vždy naházel nepořádek a pokoj byl rázem uklizen. Líčidla byla v podobě srdíčka s vysunovacími šuplíčky.

Když jsme dozráli do vyššího věku, dostali jsme walkmany a v nich nám hráli písničky od chorvatské Karmy nebo ruských Tatu. V televizi jsme s prarodiči sledovali zábavné pořady s Petrem Novotným nebo Karlem Šípem. Byli jsme kritici a vybírali si své favority v soutěžích, jako bylo Do-re-mi s princeznou Eufrozínou. Pořady jsme si nahrávali na VHSky a vždy se na ně koukali tak dlouho, dokud jsem je úplně neodstavili. Měli jsme multifunkční pastelky, které byly složené z maličkých kousíčků a ty se vyměňovaly dle potřeby. Tikťaky byly naše prášky, cola naše káva a jiné minerálky byly alkoholické nápoje, "kouřili" jsme solené tyčinky a ani ve snu by nás nenapadlo, že bychom mohli kouřit skutečně. Největší vzrůšo bylo pustit si Spice World, který byl od 15 let. Dívali jsme se na Věřte Nevěřte a vždy, když něco děsivého byla pravda, nemohli jsme nad tím přestat přemýšlet a bát se. Babičkám jsme padali do náručí na začátku prázdnin a vždy tu náruč opouštěli až posledních pár dní před začátkem školky, nebo školy. Lezli jsme na balíky a po stromech. Žvýkali jsme dědovi voskové plástve s medem. Byly to nezapomenutelné časy.

Neměli jsem dotykové telefony, dokonce jsme neměli žádné telefony a přes to jsme se dokázali spojit, a snad i lehčeji, než dnes. Neměli jsme takové hračky, možnosti jaké mají dnešní děti, ale měli jsme srdce. Když nad tím tak přemýšlím, je mi z toho smutno, smutno z toho, že je to pryč. V tomto článku není úplně vše, co jsem chtěla napsat, ale většina ano. Pokud si na něco ještě vzpomenete, prosím, napište mi to, já tak ráda vzpomínám na staré časy. Děkuji :)

lehnu a usnu

2. května 2014 v 23:19 kytičkový deníček.
Bolí mě hlava, celkově pociťuji takovou strašnou únavu a nejradši bych se někam zahrabala a vylezla až za tisíc let. Co jsem doposud nějak nepociťovala, byla potřeba spánku, ale teď na jaře, kdy je stále hezčí počasí a tak, jsou takovéto moje stavy čím dál tím více fatálnější. Znáte to? Navíc píšu článek jen proto, abych Vás sdělila s tím, že mě bolí hlava. Tyvado víc originálnější už být nemůžu.


Před dvěma lety jsem trpěla nespavostí, kdy jsem tu do noci zírala do stropu a nemohla usnout. Dnes do noci zírám do učení, nebo třeba do knížky, ale odložím to a usnu. Všechno přijde s věkem, asi. Já jsem fakt tragik. A když tu tak sedím, tak mi to vyhovuje, kecat o tom, jak je mi špatně. Hypochondřit, protože na to prostě nemám jinak nárok, neslučuje se to s mojí životní vervou, já vždy chtěla být člověk veselý. Takový, kterého nic nerozháže, což je zatím pravda ( ovšem počkejme za rok) a stále bych si chtěla udržovat odstup a všechno brát s humorem, nadhledem, ale jsem tak vyčerpaná. Tak to tu cpu do tohoto místa, které mám ráda, protože má famózní jméno.

Kdybych mohla, tak jdu a uvařím tomuhle blogu čaj, on si to zaslouží.

Ale ne, prapůvod je daleko tragičtější. Zařekla jsem se, že alespoň jeden článek tu do toho měsíce bude, a tohle je asi článek se štítkem: květen. No, jak už jsem si tu brečela v minulém článku - ve středu, toho času je tak málo! Žalostně málo. Příští týden zbývají tři dny - tři dny! Logika našich učitelů je asi takováhle: celý rok nic psát nebudem, ale dáme to až na poslední chvíli, are U ok? A tak. Pak jsou praxe a ten výlet. Výlet zní hrozně dětinsky a přiblble, ale bude to výlet.

Dala jsem se na pohledy. Dnes mi došel jeden hrozně pěkný z Ruska a byla jsem jich pár poslat. Připadá mi taková komunikace strašně krásná. Strašně ráda bych s někým vedla korespondenci v dopisech, nebo tak nějak. A nějakým způsobem se o to i snažím, ačkoli to není laciná sranda. To mi připomíná, že jsem si minulý týden u babičky prohlížela staré poštovní známky. Před deseti lety stála 2 koruny, dnes je to na 13-ti, to je docela nárůst, nemyslíte? Zajímalo by mě, jestli k tomuto faktu má někdo nějakou výtku, podobnou jako já, anebo s takovou cenou souhlasí. Souhlasí s tím, že za vše se musí platit. Já rozumím oběma stranám, ale nejspíš něco takového neřekne někdo, kdo posílá nepř. denně něco někam.

A píšu povídku. Jsem příšerně sentimentální a pravděpodobně zasněná, trošku zklamaná, ale píšu povídku. A vlastně je to snad poprvé, kdy fakt vím, o čem bude. Mám plán. Doposud ty mé bláboly většinou vedly momentální nápady, nálada, možná i druh muziky, nebo tak. Tentokrát jsem si to vše nasnovala a pomalu to ze sebe dostávám. Pořád něco píšu, jsou to strašné slátanini, v zimě o zimě, na jaře o jaře.

PS: Jestli někdo pojedete na Mars, napište mi pak, jestli hráli From Yesterday, prosím. Vsadím se, že když nepojedu, tak ji zahrají, takže si jdu kopat jámu.