Únor 2014

Bullet For My Valentine aka *tears are falling*

28. února 2014 v 21:32 | Wendy Flowers |  reality, but baby don't cry


Valentýni dva dny po Valentýnu. Welšská skupina Bullet For My Valentine zahrála v České Republice již podruhé, tentokrát však na vlastním koncertě. Je nejspíš docela nepochopitelné, proč tenhle článek přidávám až teď, no, řekněme to takhle, mám toho ve škole dost, celkově toho mám dost, psala jsem už o hokeji, což mě emocitvně vysílilo a jsem líná. Co bych tady někomu lhala? Ale povím Vám, že kdybych měla určit nejlepší akci, na které jsem zatím byla, s jistotou bych ukázala na tohle datum v kalendáři. Myslím, že jsem do toho šla s úplně jiným očekáváním, snad možná i s obavami, které jak Bulleti, tak hlavně ti lidé tam, naprosto rozbourali. Atmosféra byla neskutečná, za to děkuji každému, kdo tam byl.

Popravdě co mi vážně vadilo, byli pivaři. To bylo ale asi tak to jediné. Pak mě zrovna dvakrát neohromila první z předkapel, japonští Coldrain. Nejen to, že zvuk byl naprosto v.. kytkách, ale ani ty písničky mě příliš neoslovily. Neznala jsem ani tu druhou skupinu, německé Callejon, kteří mě neskutečně vytáčeli s jejich mixákem, který pouštěl ty pitomé blikačky. V ten moment jsem poprvé a naposled pocítila takovou lehkou mdlobu. Já neříkám, že ty kapely hrají špatně, jen mi to prostě nic neříkalo a upřímně, ti němci byli taková směska Rammsteinů s BFMV. No a čekání na hvězdičky bylo dlouhé, tak jak to bývá. Při přestávkách mezi jednotlivými kapelami hráli So Far Away. Když jsem si uvědomila, že ji hrají, říkala jsem si "do háje, do háje.." a bylo mi tak jako, já nevím, byla jsem naměkko, protože prostě moje láska SFA :').

mami, teď nemůžu, je hokej!

21. února 2014 v 23:13 mám v tom hokej.
Říkala jsem si už nějaký čas, že článek napíšu. A tak jsem se dnes konečně rozhoupala. Nechci hned začínat koncem, a nakonec ani končit začátkem. Nejspíš mám ze středy stále moc emocí, vůbec nic ze mě přes ty dny nevyprchalo, ba naopak. Pořád je mi stejně smutno.

Čtyři roky jsou docela dlouhá doba, nebo ne? Stále mám v živé paměti, jak jsem vstávala okolo třetí - čtvrté hodiny na zápasy, protože se hrálo v Kanadě a ten časový posun je neskutečný. Porážka ve čtvrtfinále, mám za to, že s Finy? Tehdy jsem ještě obývala společný pokoj s mladším bratrem a párkrát se po tmě málem přizabila při slézání z palandy. Letos jsem si ze všeho nejvíc přála, abychom jim tam všem ukázali, zač je to Česká Republika a její hokejisté! Před zahájením samotné nominace na náš hvězdný tým, jsem seděla v křesle a nervózně nutila očima ty všechny tam, ať si pospíší, protože jsem nervózní. Přirozeně jsem doufala, že tam nebude chybět ani jedno jméno, na kteréž jsem přiliš dlouho čekat ani nemusela. A náš tým byl snový! Myslím, že jsme skutečně měli tým, který byl natolik kvalitní, aby zaútočil na to zlato.

A ty naše krásné dresy! Já nemůžu pochopit, jak někdo může říct, že jsou ošklivé, ne-li přímo příšerné. Já si je zamilovala v ten moment, kdy jsem je poprvé spatřila! Pravda je, že když probíhal v Praze Davis Cup, tak naši hráči měli taková ta třička s vlajkou a mně se ten nápad moc líbil a říkala jsem si: "kdyby tak něco takového udělali i s dresy, vlajka.." A ono vážně! Takže jsem čekala na vyhlášení nominace, abych věděla, budu-li moct si dres koupit. ( Já totiž chtěla jen jeho a nebo Vokouna, ale protože byla Tomova účast vyloučená, modlila jsem se. Říkala jsem si, že případně bych zvládla i Dádu, ale dopadlo to šťastně, moc šťastně. )


Čas utíkal neskutečně líným tempem, a pak to přišlo. Přišel 7. únor a všechno bylo najednou daleko skutečnější, bylo to tu! Zahajovací ceremoniál, kde chyběly všechny hvězdy NHL, ovšem vyjma slovenského vlajkonoše. Byl famózní! ( Myslím ten ceremoniál, ne Cháru) Nebojím se říct, že snad nejhezčí, jaký jsem kdy viděla. Dějiny Ruska, Rusko jako takové, baletky, holubice, malá holčička a její sen, chrám a kulaté věžičky, neotevřený pátý olympijský kruh, to naše krásné oblečení, Rusové jako z Mrazíka, myšlenka, že každý národ vystoupí ze srdce svého státu, to a prostě vše.


Přejdu tedy rovnou k hokeji. Dostali jsme Švédsko, Švýcary a Lotyše. A teď zběžně, jak si co pamatuji:

První zápas. O tom, že Švédi měli/mají skvělý tým, není pochyb a fakt, že v bráně je hvězda všech brankářských hvězd nám taky moc nepřidával. Naopak taková Kanada, Rusko, nebo Finsko, ti měli na míle vzdálené soupeře. My schytali skutečně nadupaný kádr švédských es. Při prvním vhazování mě pohltila zvláštní vlna úzkosti. A naši nastoupili jako taková ospalá štěňátka, která dost dobře nevěděla, co mají dělat. Byla jsem tak naštvaná, že Álois nechal Aleše na střídačce jen tak sedět. Prostě sedět. A co víc, že Pavs seděl v hledišti! Nadávala jsem, jak jen jsem mohla. Copak, když si někoho vezmete na OH, obhájíte si jeho účast, tak pak uděláte to, že ho necháte sedět, no je to normální? Není. Hra byla v první a první půli druhé třetiny zlá. Chtělo to změnu a já netušila, proč nějaká nenastala. Zmatek. Když už to tedy bylo vážně špatné, snížení nám pomohlo, abychom začali něco dělat. Dokonce i Aleš si na konci druhé třetiny jednou-dvakrát pinkl do puku. V druhé už normálně hrál a nikdo mi nevymluví, že tam platný skutečně byl!

Druhý zápas. To, že zdoláme Lotyše, předpokládal snad každý. Špatné bylo, že u nás se zápas odehrával moc brzy, ale pro mě žádný problém. Třídnímu jsem oznámila už v pondělí, že v pátek ať mě nečeká. Nakonec svolila i mamá. Neskutečně bych si vyčítala, kdybych se na ten zápas nedívala, neskutečně. První dobrá kombinace Aleš - Dáda - Erat - gól. (Nedivte se, že píši Erat, je to kratší než Martin :D) To uznání lehce promlčeného gólu a 1:1. Pak ona šaškárna s Hanzalem na trestné, komedie s vracením času, ponecháním Martina na trestné, třebaže nic od vstřelení gólu nemělo platit, noco, kdo to asi pískal, že? Jarda a 2:1. 2:2. Voras 3:1 a zavalený Pavs. Nebylo to nic pěkného, ale musela jsem se strašně smát. Židla 4:2 a hra ve třech, no cha cha.

Třetí zápas. Jarda slavil narozky a s Méďou už to dávali za 84, pěkné :D. Zbožňuju Méďu, jsem ráda, že jel, ačkoli bylo dost divné vidět Vorase v dresu s 89kou, hmm hmm. Švýcaři nám lupli gól a pak už jim stačilo, aby takové skóre ubránili, a vyšlo jim to.

Čtvrtý zápas. Taková velká VENDETA za MS 2012, kdy nás poslali do hry o bronz. A řekla bych, že je lepší vyhrát o bronz, než prohrát o zlato, ale to ať každý soudí dle svého úsudku. Popravdě, s tou prohrou jsem se nikdy nesmířila, proto je přirozené, že je nemám ráda, co se hokeje týče!! Ale teď se vrátím zpět k OH. Tedy propukl zápas, jak napsal jeden kluk na twitteru, kdy půlka Světa nechápala, jak jeden stát může hrát proti slově. Česko-Slovenské derby. Kdybyste věděli, jak jsem se z každého gólu radovala. První byl Alešův, mohahahaha :3. Pak Červus, Dáda s tou jeho střelou, u které jsem se modlila, aby ten gól tam byl, a pak Červus se střelou, která nechápu, jak tam mohla padnout. Naši hráli tak pěkně, až do té chvíle, kdy začínali polevovat a Slovensko toho využilo. Ztratit vedení 4:0 v několika minutách můžeme snad jen my!
  1. 4:1 škodaaaa, bylo by hezčí skóre 4:0!!
  2. 4:2 *dušení se kukuřicí * to už není ta hezké skóre, bránit, už tam žádného nesmíme pustit.
  3. 4:3 tyvole tyvole tyvoleeeeeeeeeee *srdce v krku*
Těch posledních deset minut byla pro mé nervy neskutečná muka! Rvala jsem si vlasy z hlavy a skákala po pokoji, ať nás někdo zfauluje a je pokoj. A hop. Poslední minuta? Slováci z takové situace odvolali brankáře, a já si klepala na hlavu. Máme přesilovku, jak si mohli myslet, že to vyhrají, když nechají bránu čistou a ví, že Pleky si toho góla už vážně strašně moc chce střelit? Odveta. Jste-li ze Slovenska, neberte si to osobně, berte to tak, jak to je, jsme rivalové. Jooo a zapomněla bych na fakt, že kameramani mě museli mít v lásce, jinak to není možné, jak často mi zabírali Aleše.

Špatný, špatný den pro hokej!
Pátý zápas. Podle všech snad největší favotiti na zlato - USA a my. ( z mé strany jen jedno velké Pfff, nesnáším je, nesnáším, nesnáším, nesnáším) Když s tím Oushitiem porazili Rusko v nájezdech, hudrovala jsem, lamentila a nadávala. Protože Sborná měla vyhrát! To mi něříkejte, že když Quick schválně najede do brány, protože před sebou vidí rudé mašinky, které cítí možnost a Pasha nakonec tu možnost promněnil, že je normální, aby to jen tak přešli. To bychom si mohli bránu vyhodit z pozice na každém zápase a vyhráli bychom taky, protože by nám nikdo góla nemohl dát. Měl mít nájezd, nebo něco! Potrestat Quicka!! Quick je had, lstivý a slizký! A Brown? Bože, nechtěla bych nikomu líčit mou silně silnou averzi vůči tomu.. stvoření, které nám zrušilo Hertlíka! Amíci jsou prasata a já je nesnáším. Co se zápasu MY a oni týče. První gól přišel rychle a je pravda, že tohle Pavs moc nevykoumal. Ale když pak Dáda s Alešem a Milanem rozjeli tu rychlou akci, kde se napasovali do brány a snažili se tam ten puk dostat, zmatení Američané nevěděli kde a co, a nakonec si ho tam poslali sami. Křičela jsem tak, že to museli snad i v Soči slyšet. To bylo něco, co mi okamžitě okysličilo krev a já věděla, že to dáme, věděla, jenže.. Pak padl druhý, kdy jsem si tak říkala "mmm, to vyrovnáme." a do šatny nám hodili třetího. To už nebylo nic extra. Ale i tak "to se ještě dá, to vím!" Jo a pak padl čtvrtý. Na třetí třetinu jsem do sebe vpravila extrémně moc víry a všeho, a pořád jsem doufala, že to nějak půjde. Jen proto, že se to se nestává neznamená, že je to vyloučené. A pátý. To už mě přestaly víly poslouchat úplně. Aleš a jeho gól, kdy jsem na něj byla extrémně hrdá a extrémně pyšná. A už byl konec. Smutní hokejisté odcházeli zničeně z ledu, co nejrychleji do šaten. Byl to strašný pohled a já měla slzy v očích. Dívala jsem se na přehledy co vysílali bezprostředně po skončení zápasu na ČTsportu, rozhovory s hokejisty.. Ačkoli jsem to v sobě celou dobu držela, nakonec to na mě nějak.. sedlo.. a já jsem tuhle prohru strašně obrečela.

- Domácí Rusko vyřadili Finové, není nic horšího, než náš konec a zklamaný Geno. #sosadme

Nebudu říkat, jak mě to mrzí, protože mě to mrzí tak moc, jak si jen málokdo dokáže představit, a co potom ty naše kluky ZLATÉ. Nebudu se vracet, protože nemůžu.. Jen bych Vám všem, kteří jste ti největši fanoušci na Světě jen v době, kdy se daří, chtěla říct: neodsuzujte je, protože jsme nehráli špatně, prostě se to nepodařilo, ať už to bylo tím, že Američani byli rychlejší, nebo hlavně tím, že jsme hráli dva důležité zápasy hned po sobě a oni ne.. Myslím, že je na tomhle článku můj současný stav hodně znát, ale tak to je a já to tak cítím. Bez emocí by se to asi neobešlo.


Obrovská poklona patří biatlonistům, Martince a Evče!! *Tleskám a poplakávám u televize štěstím.* Biatlon jsem moc nestíhala, ale na Marťu jsem si ten čas udělat musela. Při 3000m jsem musela uznat, že Irene jela jako ďas, ale Marťa jí to v 5000 natřela, woooohoooo!! :D Já nevím koho, ale Wüstová mi někoho vážně, vážně připomíná. A ty bundy jsou tak skvělé!! Nevím, koho to napadlo je otočit, ale je to genius!



Nesmírně si jich cením, věřím jim, chápu je a děkuji - kluci, byli jste skvělí!
Co si budeme nalhávat? Miluju naše hokejisty. A nemohla bych na ně nadávat, protože se jim nepodařilo vyhrát. Prostě je mám ráda tak moc, že nějak, nevím. *stírám slzu a jdu k čertu*